kdo se bojí, nesmí do lesa

Zase jednou na pokraji zamilování
A opět vyděšená až za ušima, že to (cokoliv by mohlo být) nějak pokazím
Typické příznaky - a to ještě ani není jaro...
Ségra mi na to řekla, že "kdo se bojí, nesmí do lesa"
Tak si to teď opakuju jako mantru

Někdy si říkám, že duševní zdraví spočívá hlavně v tom,
že víte, kterým hlasům v hlavě říct, aby držely hubu

setkání

Včera jsem si připadala jako na školním srazu.
Konkrétně na takovém tom školním srazu po dvaceti letech, kdy zjistíte, že největší krasavec třídy se proměnil tak, že skoro nevíte, proč se vám tehdy tak strašně líbil.
Prostě jsem trochu v šoku. A fakt, že je to jen po pěti letech, ten šok vůbec nezmenšuje - spíš naopak. Co se sakra stalo? Proč je ten krásný kluk najednou takový nějaký celý zašedlý, zažloutlý, zamaštěný? CO MU JE?
A pak se spolu zase bavíme. (No, bavíme - on právě moc nereaguje, a když už, tak hrozně pomalu. A každou větu jako by podrobně zkoumal a hledal nějaké jinotaje, skryté kódy, nebo snad pasti). Ne moc dlouho - uznávám, že zeptat se, jestli něco nečichá, asi nebyl nejchytřejší tah... To po pár podezíravých pohledech (které se daly vyložit jak slovy "já ne, a ty??", tak ve smyslu "jaktožes na to přišla?") utnulo konverzaci docela.
Křesťani přece nefetujou, nebo jo? A ve čtyřiadvaceti je trochu pozdě na to, vypadat jako zanedbaný dítě - a trochu brzo na stařeckou demenci. Takže co?
Nashle zase za pět let...