nature vs nurture

Takže si to shrňme - jsem genetickou směskou dvou lidí, z nich ž každý je vlastně hrozně fajn, ale dohromady někdy působí jako třaskavá směs.. Moji rodiče. Jsou spolu už asi sto let (no dobře, tak 34 nebo tak nějak), a za tu dobu vybrousili k dokonalosti tisíce drobných způsobů, jak jeden druhého přivádět k zuřivosti. Naštěstí jsou síly vyrovnané, takže si nemají co vyčítat a ani jeden není čistý pachatel ani čistá oběť. A do téhle křehké rovnováhy čas od času (vlastně každý týden) dopadnu já, jejich poslední dítě.
A snažím se je napravit. A, jen tak mezi řečí, šokovaně zjišťuju, že jsem každému z nich vlastně hrozně podobná - a samozřejmě nejvíc v tom, co mě na nich nejvíc štve.

Nejčerstvější zjištění

- stejně jako taťka

: když atmosféra houstne a zdá se, že protivník naprosto nechápe mé argumenty v hádce, říkám „nechme toho“ a odcházím z místnosti
: když něco nemůžu najít, místo abych to hledala sama, ptám se mamky, jestli neví kde to je (a mám tajné podezření, že určitě jo)
: jsem naštvaná a neřeknu, co mě žere

- a stejně jako mamka

: pátrám po podrobnostech něčeho, do čeho mi vlastně vůbec nic není
: chovám se ke svému velkému bráchovi jako k děcku ("Marečku ťuťuňu...")
: a mám tendence vystupovat jako „ochránce“ a „usmiřovatel“ i tam, kde o to vlastně vůbec nikdo nestojí

Ach jo