být nebo se jevit?

původně závěrečný esej do Logoterapie a existenciální analýzy-bez úvodu

Poslední dobou si hodně kladu otázku, jaká jsem, jaká mám být, jaká chci být... Když jsem začala v osmnácti chodit k psychologovi (a vlastně jsem to zjistila už mnohem dřív, když jsem začala poprvé přemýšlet, „proč jsem tak divná“ :), došlo mi, že mi Bůh dal hrozně chytrou hlavu a hrozně citlivé srdce... ale že tyhle dvě části mě samé spolu nějak nekomunikují, naopak proti sobě vedou zákopovou válku a jeden znevažuje to, co říká ten druhý. Srdce bylo zraněné, zhnisané, zmatené a nedůvěřivé. Mělo nějaké své pocity a názory, ale nemělo odvahu vyjít ven a podívat se, jestli to co tvrdí, skutečně odpovídá tomu, co se děje tam venku, ve skutečném světě (jak rád říkal rozum, „jeho okýnka z ponorky byla poněkud zamlžená“). A rozum zase tvrdil, že jen on má „patent na rozum“ :), že jen on ví, jak je to doopravdy, že jen on to může správně posoudit, a proto má právo do všeho objektivně a nestranně mluvit, analyzovat a hlavně kontrolovat (podle srdce „byl studený jak psí čumák“). Po delší době jsem dospěla do bodu, kdy jsem mohla říct, že uzavřeli mír a dohodu o spolupráci. Dokonce mám pocit, že se začali jeden druhému docela líbit. Mám (alespoň ve světlých chvílích jistoty a plnosti života – špatně se to vysvětluje) moudré srdce a láskyplný rozum.

Jenže teď, zdá se, je tu další otázka, která s tou předchozí tak trochu souvisí. Mám (snad díky spojenectví srdce a rozumu) spoustu myšlenek, pocitů, nápadů... Mnohé z nich si odporují, všechny najednou projevit nejdou (nebo nechci aby šly), a já nevím co s nimi. Nechci je pustit jen tak do světa, a vlastně ani přesně nevím, proč se toho tolik bojím. Rozum (možná aby mi pomohl, možná aby získal zpět svoji dřívější nadvládu) všechno třídí, analyzuje, říká co to znamená, jak na to asi zareagují ostatní, jestli to vyvolá ten správný dojem, jestli to není v rozporu s něčím, co jsem řekla před pěti minutami, nebo co bych si o sobě ráda myslela (případně co bych ráda, aby si o mně mysleli ostatní – a takto možno řetězit stále dokola). Je to k zbláznění.

Vzpomínám, jak jsem četla o logoterapeutickém pojetí lásky, erotiky a sexu, nebo spíš to o lidské bytosti jako o celku složeném ze tří částí – tělesné, duševní a duchovní. Chtěla bych být milována (kdo ne?) a zatím se to nedaří, a tak, věrna svému mozku, stále analyzuji, pečlivě srovnávám a zkoumám příčiny neúspěchu (tuším že se tomu říká hypersenzitivita). Přemýšlím o tom, jaká bych měla být, abych byla milována. A pak, protože zjišťuji, že a) s tím jaká jsem, asi už mnoho neudělám a za b) se o tom, jaké ty „milované a chtěné“ skutečně jsou, nikdy mnoho nemluví (většinou se řeší jen to, jaké fyzické a duševní vlastnosti mají, ne jaké na nejvnitřnější úrovni jsou), přeformulovávám svůj požadavek. Tak tedy, hlavní otázka většiny mých dní zní takto: jak bych měla působit (jaká bych se měla jevit), abych byla milována? A ještě víc (protože ne s každým, koho potkám, chci navázat partnerský vztah, ale na každého chci udělat dobrý dojem), jak mám způsobit, abych se jevila respektu, sympatií a občas i vážnosti hodně?

Skoro pořád přemýšlím o tom, jak mě asi vidí lidi, jak se jim jevím a snažím se jevit co nejlíp (tj. v současné době v kategoriích žensky, dospěle a duševně zdravě-konzistentně) a mám strach, mám pocit, že kdybych vypnula toho velkého analyzátora v hlavě, že se budu jevit nežensky, dětsky a nekonzistentně. Jevit (nebo taky působit), to je to slovo. Protože hluboko uvnitř jsem obojí, jsem žena i muž, dítě i dospělý, naprosto zdravá i blázen, můžete mě obdivovat i zavrhnout – a zároveň stojím úplně mimo tyhle kategorie. Ale bojím se, že bych se ostatním jevila právě v těch nesprávných pólech těchto tří – a ještě jedné, která z nich vyplývá a na které mi nejvíc záleží: nehodná lásky. Bojím se, že kdyby ze mě ostatní viděli příliš mnoho (nebo příliš málo???), odvrátili by se a odešli.

Zároveň se snažím (opatrně a s chvěním, co objevím) otestovat, jaké by to asi bylo, odhalit víc. Nebo dokonce, jaké by to bylo odhalit všechno. A napadá mě někdo, minimálně jedna osoba, která mě doopravdy zná takovou jaká jsem, ne jen jaká se jevím. Přemýšlím o tom, jaký ke mně má ten, na kterého nemůžu (a kupodivu to ani většinou nezkouším) nikdy udělat žádný dojem, protože On prostě ví, vztah. Testuju, jestli se odvrací a odchází, nebo jestli tu se mnou pořád je, vždycky a navždycky. A vychází mi něco překvapivého: tenhle Jediný (a Trojjediný :), který mě tak dokonale zná, mě zároveň miluje jako nikdo jiný na celém světě... Když přemýšlím o lidech, o těch, kteří jsou mi skutečně blízko, platí vlastně to samé: ti, kteří mě nejvíc a nejopravdověji milují, jsou zároveň ti, kteří o mě nejvíc ví (a řekněme to na rovinu, znají i některé věci, za které se hrozně stydím – ne že by je schvalovali, ale znají je) A naopak to platí taky, i já nejvíc miluju ty, které nejlíp znám (a o kterým paradoxně vím i to nejhorší).

Vlastně z toho pro mne vyplývá překvapivá a osvobozující věc: milovat mne znamená znát mě víc, ne míň. Není to nádherné?

Hraju si s tou myšlenkou (líbí se mi) a do hlavy mi připlouvají otázky a odpovědi a útržky vzpomínek... Uvažuju nad tím, jakou mám zodpovědnost dívat se u lidí okolo (zvlášť u těch, kteří si mě nezískají na první pohled) pod to, jak se jeví (pod jejich tělo a duši) na to, jací doopravdy jsou. Jak snad součástí mé profese (a rozhodně mého povolání) bude dívat se hluboko dovnitř a shledávat to, co tam najdu, hodným lásky. Probíhá mi hlavou, jak my všichni (opravte mě, jestli se pletu) se chceme nějak jevit a bojíme se, že bychom přestali být milováni, kdybychom ukázali všechno. A přitom je to naopak.

My všichni? Zase mi přichází ten jeden, o kterém už tu jednou byla řeč, který se nijak jevit nechce a nemusí. Ten, jehož jméno (směju se, když o tom přemýšlím) je „Jsem který jsem“. Ten, který by se mohl jevit právě tak, jak by sám chtěl (a chtěla bych vidět někoho z lidí, kdo by dokázal odhalit, jaký Bůh doopravdy je, kdyby se to On sám pokusil skrýt), se rozhodl být jaký je.

A já, která tolikrát dávám přednost tomu jevit se jako dobrá křesťanka, dospělá žena, ta, která má blízký a bezproblémový vztah s Bohem a vůbec všechno vyřešené; a taky ta, která často reaguje ne tak, jak chce nebo jak by si myslela že je to správné, ale tak, aby přihlížející byli spokojeni (a ještě častěji splývá se zdí a nereaguje vůbec nijak); chci prosit za odvahu. Za odvahu být, jak mě viděl Bůh. Za odvahu být jaká jsem.